- Turista

Přejít na obsah

Hlavní nabídka:

Pálení kolomazi na Českomoravské Vysočině
Rozvojem výrobní činnosti vzniká stále větší množství strojů, jezdících zařízení, povozů, kde pro jejich plynulý chod bylo třeba mazání třecích ploch. Vzniká tedy potřeby zvýšení výroby kolomazi, která byla v prvopočátcích pouze doplňkovou činností pří pálení dřevěného uhlí. Kolomaznictví a smolařství se tak stává samostatným řemeslem. Přesto v archivních pramenech nacházíme již velmi dávno, jako prastará řemesla uhlířství, kolomaznictví a smolařství ve vzájemné součinnosti.
Přinášel to samozřejmě rozvoj řemesel a tuto výrobu a distribuci bylo nutno nějak organizovat. Neboť ani bez smolařů se neobešli například hlavně bednáři či béčkáři. Těm "pekelníci" - smolaři - vyrobené susy vylévali smolou. Jim příbuzní měli být kolomazníci.
Kolomaz se však neužívala pouze k mazání kol a strojů, kde se k tomu účelu jejich základní produkt - dehet, dále upravoval ze směsí loje a jiných tuků. Ve značné míře bylo využíváno dehtu při kožedělné výrobě, byl to vhodný impregnační prostředek kůží, ale i různých jiných výrobků i ze dřeva. Že ale není kolomaz jako kolomaz, dokazuje věhlas kolomaznického rodu Kudrnů z Líšně u Brna, jehož kořeny sahají do začátku 17. Století. Tito nejslavnější v kolomaznické branži věděli, co do své černé mazlaviny přidat, aby obstála při snížení těch nejrozličnějších ploch. Jiná byla u selských vozů, kde šlo "dřevo na dřevo", jiná u panských kočárů, kde už byla zkoušená opouzdřená ložiska (zde si například Kudrna vypomáhal husím sádlem). Jsou též dochované zprávy, že Kudrnové kolomazí i léčili (například kulhavku u dobytka - jsou též nezřídké zprávy, jak vhodným přiložením obkladu pomohli i lidem).

Výroba dehtu - kolomazi
Základním předpokladem pro pálení kolomazi byl dostatek jehličnatého, nejlépe borového, tedy smolnatého dřeva, kořenů, či pařezů. Tyto základní podmínky měl samozřejmě i kolomazník, či smolař v podhůří českomoravské vysočiny. Zejména v oblasti mezi Velkým Meziříčím a Třebíči, u Trnavy, Ptáčova, Přeckova a Rudíkova s hojností borového dřeva a kde je též krajina poseta různě tvarovanými a seskupenými kameny, tvořící tak spolu remízky a lesíky kouzelný ráz této krajiny. Naši prapředkové chápali však tuto, pro nás kamennou krásu, snad jako náhradu za chudou a málo úrodnou půdu, kde se "rodí jen kamení". A tak se kámen hojně využíval jako vhodný stavební materiál. Člověk - horák, se jej naučil účelně opracovávat, vytvářet z něj potřebné předměty, umělecky díla a také jej hojně využívat.
Vysočina nebyla výjimkou pro potřebu dřevěného uhlí, kolomazi a smoly. O tom, že v dávných dobách v této oblasti pekelnické řemeslo kvetlo i u nás, svědčí pozůstatky kolomazných mís, které se v okolí nacházejí.

Výroba kolomazi u nás
Do kamene se vytesala mísa ve tvaru lavoru do hloubky 20 - 25 cm různého průměru od 40 do 80 cm. V jejím okraji, který se vždy mírně svažoval, byla vytesána drážka, kterou se odváděl dehet. Kolomazný milíř se stavěl tak, že do mísy se založily dvě hrázky ze dvou silnějších polen tak, aby ústí směřovalo k odtokové drážce. Přes ně se nakladly další polena nebo kusy smolného dřeva a na těsno na sebe navršily do tvaru homole. Na toto smolné dřevo se nahromadilo suché chrastí a jehličnaté větve, aby vzniklo hodně popele. Celý navršený obklad se zapálil a tím se milíř tzv. "votápěl". Vznikla tak na celém milíři vysoká teplota a rozklad dřeva postupně začínal. Až suché dřevo z obkladu milíře dohořelo a na jeho povrchu bylo dostatek popele, průvanem, který táhl od vrchu hromady dolů do odtokové drážky se strhl oheň dovnitř. Na ohořelé klestí se naházel připravený popel a uzavřel se tak přívod vzduchu do milíře, který pouze zevnitř doutnal. V případě potřeby se nad milířem vytvořila stříška z připravených šindelových plátů, aby v případě deště nezmokl. Oheň se musel hlídat, aby se neprovalil ven. Musela se proto každá vznikající skulina zahazovat popelem a udusávat. Po určité době odtokovou drážkou začala unikat jakási pára a jistá bezcenná voda. Později s vodou vytékala nažloutlá mastnota, které se říkalo "syrový terpentýn". Ten se shromažďoval na pozdější promašťováni samotné kolomazi. Následně vytékal tížený, samotný černohnědý olejnatý dehet, tedy kolomaz. T té nejhustší části, která vytékala na konec, se pak vařila černá ševcovská smola. Avšak takové hoření menšího, tedy kolomazného milíře, trvalo přibližně den a noc. Jakmile přestalo z milíře vytékat, proces byl u konce. Odtoková drážka se ucpala, případná stříška se sundala, odstranil se zbylý popel z hromady a uchoval se v popelně na příště. Hromada se pak poházela připravenou hlínou aby uhlí vypálené uvnitř jako tentokrát vedlejší produkt výroby kolomazi, pozvolna a dobře vychladlo. Chladnutí trvalo další den. Po vychladnutí se hlína odstranila, hromada rozebrala a druhý hodnotný produkt tohoto procesu se opatrně, aby se kousky uhlí nepolámaly, uskladnil.

/Text této stránky je opisem z propozic pro turistický výlet "Po stopách armádního generála Ludvíka Svobody", který pořádá KČT Trnava /

Seznam kolomazných kamenů, pece a mísy, okresu Třebíč

 
Návrat na obsah | Návrat do hlavní nabídky